Prostě byli nerozlučnými kamarády, o čemž nikdo nikdy nezapochyboval. Byli si tak blízcí, jak jenom si mohli blízcí být, často nedali jeden bez druhého ani ránu. A ty jejich vztahy! Každý z nich by si po celá ta léta raději ublížil sám, než aby uškodil tomu druhému. Pomáhali si, radili se o důležitých věcech, navzájem si ručili za půjčky, ba i za děvčaty spolu tajně chodili, když jejich manželky nebyly na dohled.
A teď tohle! Taková změna!
Pan Radana nevěděl, má-li se spíše rozzlobit nebo truchlit. Protože právě nyní se ukázalo, jaký jeho kamarád byl! Protože tohle… tohle se přece nedělá! Pan Radana svému kamarádovi ani vlásek nezkřivil a přesto se dočkal tohoto.
Jeho kamarád se mihnul v jeho těsné blízkosti a nemohl ho nepostřehnout. Tak blízko od sebe byli! Pan Radana jej pozdravil a „kamarád“? Ani nezabučel na pozdrav. Ani pár zdvořilostních frází neprohodil. Ba přímo dělal, jako by pana Radanu nikdy neviděl. Jako by se ho snad stranil.
Prostě ten proradný skunk, po léta se tvářící jako kamarád, odhalil svou pravou tvář. Proběhl kolem pana Radany a nevěnoval mu ani pohled. Mihnul se tu a hned pádil zase dál.
S tím rozzuřeným pitbulem za zády.
Blog | Viktor Pondělík
To jsou dneska lidi!
„To snad ani není možné,“ lamentoval v duchu podrážděný pan Radana. A měl věru proč být v nedobrém rozpoložení. Protože onen muž, jehož před chvílí potkal, byl jeho kamarádem už v nejútlejším věku. Jejich přátelství trvalo po dobu celé základní školní docházky, šli spolu bok po boku na stejnou školu střední a pak i vysokou. Byli spolu na vojně, dlouhá léta pracovali ve stejném podniku a navzájem si byli za svědky na svých svatbách.