Škola snů

Jak rád bych byl, kdybych kdysi chodil do takové školy, Scioškoly, jež má nyní nově vzniknout, prozatím prý jenom v Praze! Do školy, kde prý nebudou pracovat učitelé, nýbrž průvodci pomáhající dětem při chápání látky. Do školy, kde budou mít děti hlavní slovo, kde budou o výuce rozhodovat děti a ne učitelé, kde si děti budou vybírat probíranou látku. Kde se nebude známkovat, kde nebudou tradiční pětačtyřicetiminutové vyučovací hodiny. Kde se budou učit v řádově šestnáctičlenných skupinkách děti různého věku, pospolu nebo každé samo, s průvodcem či bez, to podle toho, jak jim to bude právě vyhovovat, kde budou starší děti pomáhat mladším. Děti prý budou vedeny k učení se učit, bude podporována jejich samostatnost, zvídavost a nápaditost, jež má růst, budou se řešit reálné problémy z reálného světa a ne problémy umělé.
Rád bych do takové školy chodil, byť se prý vlastně dosud neví, jak přesně bude výuka probíhat. Protože „to musí dát dohromady lidé, kteří tam s dětmi budou, ředitel, průvodci“. A ředitel, pro nějž má být tato práce prací snů, je teprve hledán. Což se ale určitě zvládne, když je Scio tak akčním; vždyť o založení školy ve Sciu společně rozhodli 11. září a přitom termín pro podání žádosti o akreditaci byl do 30. září. A přesto to stihli.
Jak jenom bych za mého dětství rád chodil do takovéto školy, jež má poskytovat vzdělání od první do deváté třídy, prozatím asi dvaceti, podle plánu však později řádově stovce dětí! Do školy, jež prý odpovídá současným možnostem, požadavkům i poznatkům kognitivních věd i pedagogiky. Jež má děti skutečně připravovat na život v polovině 21. století. Jež se drží moudra amerického badatele Johna Mediny, jenž ze svých výzkumů mozku vyvodil, že tradiční školní třída je pro učení jedno z nejhorších prostředí a že školy fungují čím dál hůř.
Byl bych rád, kdybych kdysi navštěvoval školu, jež prý zastává přesvědčení, že „dobrý a spokojený život má ten, kdo něco čestně dosáhl, váží si sám sebe, rozvinul své silné stránky, respektuje ostatní a ostatní respektují jeho, umí se radovat ze života a má odvahu prosazovat, co je správné.“
Ovšem já jsem jako malý do takové školy chodit nemohl. Musel jsem do školy obyčejné, protože takovéto vzdělávací ústavy za nás neexistovaly. A i kdyby existovaly, mí rodiče by na školné, jež má zprvu dělat nějakých maximálně 6500 korun měsíčně a později zřejmě klesat, neměli ani náhodou.
A jak rád bych do takové školy chodil! I z mého dnešního úhlu pohledu. Protože my bychom se tehdy jako děti zaručeně ve skupince shodli. Daleko lépe bychom dnes uměli třeba házet po sobě smrkovými šiškami, sáňkovat, sbírat houby, lézt přes ploty, vyvalovat oči nad nemravnými obrázky, daleko dříve bych se naučil i kouřit. Protože to bychom dozajista chtěli tehdy všichni ve třídě. A hlavně…
Hlavně bych neuměl číst. A nemohl číst takovéto bludy. A jak jen by mi bylo příjemně, kdybych nikdy nezvěděl nic o takovýchto „školách“. Nebo bych spíše, čemuž vše nasvědčuje, měl mluvit o odkladištích pro děti zbohatlíků. Jejichž rodiče na to mají, jež podle názoru rodičů nebudou muset nikdy nic umět, jsa za vodou. Jež je ze zákona nutno do „obtěžující“ školy posílat, u nichž nebude třeba žádné školy střední či vysoké, kam takoví absolventi logicky nikdy nepostoupí; a ústav, kde si budou moci dělat, co se jim zlíbí, je tak pro ně přímo ideální.