Prostě a jednoduše navrhla, aby Evropská unie přijala v příštích dvou letech dvacet tisíc běženců a tyto přerozdělila mezi své členské státy podle jejich hrubého domácího produktu, počtu dosavadních žádostí o azyl a míry nezaměstnanosti. Z čehož Evropské komisi vyšlo, že bychom třeba my Češi měli na své území importovat 525 lidí, tedy 2,63 procenta z oněch dvaceti tisíc. Ač jsou naši politici a snad i prostí občané vyjímečně jednotní ve svých názorech na to, že takové kvóty nechtějí. Že bychom snad chtěli brát uprchlíky jen na základě svého dobrovolného rozhodnutí, nikoliv však na rozkaz zahraničních institucí.
Jenže zmíněná komise prostě chce podle svých slov vůbec poprvé spustit nouzový mechanismus podle základních evropských smluv a pomoci tak členským zemím čelícím velkému přílivu migrantů, kteří potřebují mezinárodní ochranu. Plus na to chce vyčlenit 50 miliónů eur. Protože hlavní břímě prý nemá jako doposud nést hlavně čtveřice evropských zemí a nemá je přijímat jen desítka zemí, zatímco osmnáct zbývajících nedělá v tomto ohledu nic. Přičemž jakousi dohodnutou výjimku by prý i nadále měly Velká Británie, Irsko a Dánsko, jichž by se to nemuselo týkat.
Tento návrh musí ještě schválit vlády členských zemí a europarlament. A také by se mělo v červnu rozhodnout o ztrojnásobení prostředků námořních operací Triton a Poseidon evropské agentury Frontex, zajišťující unijní hranice, a též o spuštění konkrétních a nyní připravovaných operací vůči pašerákům, kteří si z uprchlické vlny udělali výnosný byznys.
Co se na tom všem nelíbí našim politikům? Mimo prostý fakt, že by nám byli uprchlíci v mnoha ohledech přítěží, ba i nebezpečím, jež není vítáno, o čemž už víme snad všichni, se objevila vlastně i další rozumná myšlenka našeho ministra zahraničí, a sice že by to znamenalo nejen stanovenému počtu utečenců udělit azyl, ale též je potom na našem území nějak udržet. Což je v Evropské unii s volným pohybem osob vlastně nemožné; leda že bychom je snad zavřeli do nějakých azylových center, což ale pan Zaorálek ani nenaznačil, protože za to bychom se dočkali ihned „preventivní“ dávky obvinění z chystané diskriminace. Jak jinak by se totiž zabránilo tomu, aby ti, kdo u nás získají v rámci kvóty azyl, neodešli na Západ za lepším?
Nijak. Nejde to.
Stejně jako mně osobně nejde na rozum ještě jedna věc, již dosud zřejmě nikdo nikde nenakousl, nikdo mi ji neobjasnil. A je to pro mne (nejen) matematický oříšek.
Evropská komise totiž chce, jak zaznělo v úvodu, přerozdělit mezi eurounijní země dvacet tisíc uprchlíků. Bez objasnění toho, jak právě k tomuto číslu dospěla. A právě proto se mi její přerozdělovací úvahy ani trochu nezamlouvají.
Protože přijmout nějakých 525 uprchlíků na našem území, zejména tehdy, kdy, jak již z úst páně ministrových zaznělo, by tito možná vzápětí zmizeli v jiných, štědřejších evropských zemích, by pro naši zemi nebyla nejspíše žádná tragédie. Pár set lidí je vcelku prkotina. Jenže…
Kde je záruka, že to u těch celkových dvaceti tisíc uprchlíků skončí? Že má ve světě závažné problémy nutící k útěku do Evropy právě tolik utečenců. Slibovat přerozdělení pouhých dvaceti tisíc imigrantů v době, kdy to v mnoha zemích vře a kdy je třeba africký kontinent osídlen mnoha miliony strádajících, se mi zdá notně nespolehlivým údajem.
To pak Evropská komise po přerozdělení dvaceti tisíc uprchlíků těm ostatním zabouchne nedemokraticky pomyslné dveře před nosem? Nebo další uprchlíci ztratí o přerozdělující Evropu zájem?
Nevím. O tom se jaksi nemluví. A když se o něčem nemluví, vyvolává to nejistotu. I ve mně. A tudíž jsem převentivně i proti oněm 525 zamýšlených uprchlíkům pro naši zemi. Protože pak by mohlo klidně podobně přijít dalších 525, pak ještě jednou tolik, ještě a ještě… Až jednou…
Zkuste si spočítat, kolik by jednou mohlo být oněch „našich“ 2,63 procenta z uprchlíků! Když jenom Afrika samotná má většinou v nezáviděníhodných podmínkách žijících obyvatel více než jednu miliardu… Mně vychází z těchto v nejpesimističtější představě možná i třicet milionů. Plus ti z Blízkého Východu, možná i z východu Evropy zmítaného boji,…
A že bych toužil být nakonec v mé rodné zemi dejme tomu dvacetiprocentní menšinou… Děkuji, nechci.