Počátek tohoto stavu věcí se datuje rokem 1959. Na Kubě zavládli Castrovi revolucionáři a vztahy obou zemí poklesly na bod mrazu. Dva roky poté přerušily obě země diplomatické styky, ještě o něco později bylo Američany zavedeno embargo na veškerý obchod s Kubou a roku 1963 kvůli přítomnosti sovětských raket na onom karibském ostrově americká vláda zakázala jakékoliv finanční transakce s Kubou a zkomplikovala tím i cestování Američanů na tento ostrov. A roku 1982 byla Kuba Američany kvůli podpoře baskické separatistické organizace ETA a kolumbijských povstalců z hnutí FARC zapsána na americký seznam států podporujících terorismus, na němž je dodnes.
Mezi oběma zeměmi tak vzniklo desítky let trvající nepřátelství, na němž vlastně nic nezměnil ani odchod Fidela Castra z nejvyššího postu v zemi a jeho nahrazení jeho bratrem Raúlem. Kuba dále setrvala ve svých názorech, „užívala si“ výdobytků své revoluce a Američané bojkotovali a horlili proti této své osině v zadku, s níž si nedokázali navzdory své jednoznačné všeobecné převaze poradit.
Jen naši notně starší spoluobčané ještě pamatují dobu, kdy USA a Kuba nebyly nepřáteli. Většina z nás už zažila jen jejich tu větší a tu menší, přesto však nikdy nekončící nenávist. Jejímuž konci se nezdálo být jen tak konce.
Ovšem co to?
Když se Obama a Castro sešli na pohřbu jihoafrického exprezidenta Mandely, dalo se to ještě pochopit. Poslední rozloučení s touto osobností by si nechal ujít málokdo z politiků (snad jen ti naši „píp“, vzpomenete-li ještě na jejich nelibozvučné názory, jež měly zůstat před publikem utajeny, ovšem nezůstaly) a tak prostě bylo možno chápat jejich setkání za nutné zlo či nešťastnou shodu okolností.
Ovšem nyní se Obama s Castrem setkali znovu, a to na celoamerickém summitu v hlavním městě Panamy. A nejen že se setkali. Dokonce si tu tito dva nejvyšší politici doposud znepřátelených zemí podali před zraky publika ruku. A ani tím to neskončilo. Obama veřejně pronesl, že ty tam jsou doby, kdy se Američané domnívali, že se mohou USA beztrestně vměšovat do vnitřních záležitostí zemí Latinské Ameriky. Že úplná izolace kubánského lidu od Spojených států amerických nebyla tím správným přístupem a že je na čase vztahy obou zemí zlepšit.
Již ve středu prý spolu Castro a Obama telefonicky hovořili o postupném procesu normalizace vztahů, o den později spolu tři hodiny konstruktivně jednali i ministři zahraničí obou zemí. A někteří pozorovatelé nyní nevylučují, že by Obama během tohoto summitu mohl oznámit vyškrtnutí Kuby z amerického seznamu zemí podporujících terorismus, což by umožnilo normalizovat vztahy obou zemí. Což prý doporučuje i americké ministerstvo zahraničí a o co usiluje politické reprezentace Kuby už hodně dlouho.
Vztahy obou zemí se tak prostě oteplují a byť americký prezident ujistil kubánské disidenty o tom, že USA stojí i nadále na jejich straně, říkají oficiální americké kruhy, že už bylo toho nepřátelství dost a že by se s tím mělo pro blaho lidu skoncovat.
A tak si prostě Obama a Castro zcela veřejně potřásli rukou. A rozhodně nejde o ostudné gesto nebo zavrženíhodné úmysly. Spíše právě naopak. Je dobře, že se pozdě ale přece zkouší skoncovat s dlouhotrvajícím nepřátelstvím mezi národy.
Američané by nám v tomto konkrétním počinu mohli být příkladem.
Kdyby ovšem zároveň tak hlasitě neskřípěli zuby už při pouhé představě toho, že by snad náš prezident mohl byť i jen zavítat do Moskvy, k oněm našim oficiálním společným nepřátelům. A to vlastně jen kvůli holdu jenom a pouze těm, kdo nás kdysi osvobodili od fašistů. Spolu třeba právě s Američany.